Je mi smutno na jedné straně, protože mizí vzpomínky na úkor přírody. Pohodlí vítězí nad romantikou. Asfalt sice zlepšuje chůzi, pocit přírody však mizí. Teď si už jen obtížně dovedu vybavit minulost, kdy zde vpravo pod olšemi tekl potůček, který byl propustí přehrazen v 19. století železniční tratí Lípa-Mimoň, a který napájel malý násadový rybník pod silnicí za přejezdem Mimoň-Mnichovo Hradiště a odtud posléze tekl do Ploučnice. Tato voda tohoto potoka vytékala ještě v 18. století z mokřadů zámeckého parku z míst, kde v 19. století byl zřízen dnešní zámecký rybník, který byl a dosud i je napájen vlastními podzemními prameny, které se hojně nacházejí v jihovýchodním cípu tohoto rybníka, který byl v sedmdesátých letech 20. století zasypán, aby se prá nedostal do prostor tehdejšího vystavěného Domu Družby (dříve to však Mucháči či kulturáku či Jahnově tělocvičně či ještě dříve hostinci U Zeleného stromu nevadilo. Voda vedla ve své době přes cestu (dnes Husova ul.) v místě, kde stál dřevěný dům a vpravo (nebo západně od něj) Brychova kovárna, proto také mezi nimi byla mezera, aby zde voda mohla při velké vodě odtékat, protože normálně vedla pod povrchem jako průsaková. Ještě v 18. století tato voda napájela rybník západně pod Popravčím vrchem (Galgenbergem), odkud tekla výše uvedeným směrem pod olšemi. K této cestě romantického toku se asi asfald nehodí. On už ani ten potok ani rybník neexistuje .
Osvald v.r.