Historie Mimoně        

Společenství historie
Mimoně, Ralska a okolí
Prosíme, nepublikujte materiály bez našeho svolení  ©

Oficiální stránky Mimoně

Úvodní_strana



Rubrika - HISTORIE  -  17. 06. 2004 - 08,58

Pošta
     Důležitost dobře fungující pošty byla známa jíž dávno před naším letopočtem, ale tehdy pošta sloužila jen vládnoucím třídám a armádám. Obyvatelstvo se na jejích službách nepodílelo. První historicky doloženě doklady o poštovnictví v našem kraji máme teprve od roku 1600, v roce 1603 chodil český posel na své cestě z Prahy do Žitavy pravidelně přes Mimoň. Od 4. října 1689 byla zavedena jízdní pošta z Prahy přes Kuřívody a Mimoň do Žitavy, Budišína a Drážďan. Za vlády Marie Terezie tyl vydán 20.září 1751 nový poštovní řád pro Rakousko, podle něhož musí být důležité věci ihned vyřízeny zvláštním kurýrem.
     V Mimoni bylo zřízeno tak zvané sběrné místo pro dopisy a v roce 1740 obstarával poštovní práce lazebník Ignác Gärthner a později jeho zeť I. Lorinser (1) v domě čp. 59/III. Opravdové poštovní úřady byly v Kuřívodech (odtud obstarávána i Duba) a v Jablonném (sem náležel i Liberec, Rumburk a Bor). Každou neděli a čtvrtek šla v 5 hodin odpoledne jezdecká  pošta z Prahy přes Benátky Mladou Boleslav, Kuřívody, Mimoň a Jablonné do Žitavy. Při návratu šla stejnou cestou a přijela do Prahy v neděli a ve čtvrtek dopoledne. Jízdní pošta používala stejné cesty, ale odjížděla z Prahy  ve středu ráno a vrátila se v sobotu odpoledne. 1785 se zřizovaly nové poštovní stanice, aby jedna od druhé byla vzdálena nejvýše 2 míle ( tj. asi 15 km) (2). Tři roky nato zavedeny doporučené dopisy, od r. 1818 používáno razítko. V roce 1850 byly zavedeny poplatky, u dopisu se platilo za každý 1 lot váhy (17,5 g) v místě 2 krejcary, do vzdálenosti 10 mil 3 krejcary, do 20 mil 6 krejcarů a na větší vzdálenost 9 krejcarů.
     Poštovní úřad byl v Mimoni od roku 1838 v domě čp. 70/III a později v čp. 128/III. Zároveň byl zaveden další dostavník z České Lípy přes Mimoň, Stráž a Osečnou do Liberce. V okolí vznikly další poštovní úřady: Česká Lípa 1838, Stráž a Osečná l862, Brniště 1873. To již jezdila další úřední jízda přes Noviny z dá Jablonného, stejné jako přes Kuřívody do Bělé.
     Telegrafní linka spojila roku 1869 Prahu se Žitavou ve stejném směru jako kdysi jezdecké pošta. Z Mimoně pak bylo vybudováno postupně spojení do Zákup, České Lípy, Stráže a Osečné. Poštovní doprava se vzmáhala a proto byl v roce 1897 zřízen v Mimoni státní poštovní úřad v budově čp. 25/III, která byla příslušně zařízena a patřila městu.
     Do telefonní sítě byla Mimoň zařazena 30.ledna 1902. Spojení bylo přes Českou Lípu a Nový Bor do dalších míst. Počet účastníků byl vyjádřen číslem 14, za rok bylo 8.000 místních a 1.100 meziměstských hovorů.
     Od 1.července 1902 umlkly zvuky poštovní trubky na příjezdech do Mimoně, protože byla zrušena cesta pošty po silnicích a nadále ji obstarávala železniční doprava. Také telegrafní vedení bylo vedeno podél tratě. Protože ale bylo třeba zabezpečit poštovní služby pro vesnice na východ od Mimoně, byl zřízen poštovní úřad v Olšině a ve Svébořicích tzv. poštovní sklad, odkud denně chodil pěší posel na poštu do Mimoně.
     Až do zřízení státního poštovního úřadu byla celá tato služba v rukou soukromých. Vedle již zmíněných jmen byl to např. Wenzel z Kuřívod, Vavřinec Schild z Mimoně a jeho syn Moric, jehož potomci pak ještě vlastnili poštovní stáj až do jejích zrušení. První státní poštmistr byl Viktor Varemský.
Korespondenční lístky vydalo Rakousko 1.října 1869. Protože jejich doprava byla lacinější, byly ve své době nejpoužívanějším druhem v poštovní službě. Pohlednice blahopřejné i s obrázky měst si později také rázem získaly oblibu.
     Od doby ovšem doznala poštovní doprava mnoho změn a reorganizací, ve druhé polovině našeho století pak převratnou modernizaci a velké rozšíření služeb obyvatelstvu.

Publikováno v městském Zpravodaji - 1985 květen                                   (Josef Šťastný)
_________________________________________________________________________________
(1)
Jmenoval se František Antonín Lorinser
(2)
V českých zemích se užívala tzv. staročeská míle, která měla mít 365 provazců po 52 loktech, tzn. celkem 18980 loktů, čili 11 225 m. Podle Hájkovy kroniky měla 1 míle 7452 metrů =~ 12.600 loktů.


Rubrika - HISTORIE  -  07. 06. 2004 - 06,08

Osvětlení v Mimoni
     Jdeme-li večer městem a dobře svití lampy veřejného osvětlení ulic, ani tento fakt nevnímáme, je to pro nás již dávno samozřejmost, patřící k našemu pokrokem doslova nabitému století. Teprve tehdy, když vysadí lampa před naším domem, (a u té se to stává více než často!), vypne celá ulice či městský obvod, uvědomíme si, jakým problémem se ihned stane pohyb v neosvětleném městě nebo i v jeho části. A takto temné město bez jakéhokoliv osvětlení patřilo k životu jeho obyvatel po celá staletí ! Proto bývalo zvykem nosit večer při chůzi městem lucernu. Vy, kteří pamatujete 2.světovou válku s přísnými předpisy o zate­mnění, jistě vzpomenete, jak to bylo nepříjemné!
     Osvětlení ulic v Mimoni bylo zavedeno poměrně pozdě, teprve ve druhé polovině 19. století. Byly to petrolejové lampy a rozsvěcovaly se jen za bezměsíčních večerů počínaje měsícem září a dubnem konče. Tedy v době, kdy se brzy stmívá. Na jaře a v létě od května do srpna je denní světlo déle a nebylo tedy uznáno za nutné v těchto měsících ulice osvětlovat. Na podzim a v zimě se nesvítilo ve dnech okolo měsíčního úplňku. Jestliže pak byl měsíc zakryt mraky, byla ve městě úplná tma. Lampy se rozsvěcovaly po setmění a náplň petroleje vydržela do deseti, zřídka do jedenácti hodin. Záznam z roku 1870 uvádí že výdaje na osvětlení ulic obnášely 200 zlatých ročně. Město se však rozšiřovalo, bylo třeba zřídit další lampy a tak v roce 1897 stouply náklady již na 950 zlatých. Petrolejové osvětlení se jevilo již jako zastaralé a nevyhovující a proto v roce 1890 začíná město projektovat připojení Mimoně na elektrickou síť, aby bylo možno osvětlovat nejen ulice, ale i domácnosti a modernizovat v podnicích výrobu pomocí elektrických motorů. Zároveň vyjednával také majitel tzv. Horního mlýna (dnes objekt TS) František Freyer s firmou Schuckert ve Vídní zřízení elektrárny na vlastní náklady. V roce 1897 získal od města na dobu 25 let koncesi k provozu elektrárny. Potřebné stroje byly instalovány a od 1.listopadu 1898 začala elektrárna vyrábět elektrický proud. Vedení stálo 54 049 zlatých. Zabudována byla 2 stejnoměrné dynama s výkonem po 40 000 W při napětí 350 V a 700 obrátkách za minutu.
     Vestavěná turbína (systém Knopp) dávala 75 HP. Dne 26.11.1898 byly prvně osvětleny ulice Mimoně elektřinou. Není to tedy docela dávno! Ještě mezi námi žijí ti, kteří jsou v tomto roce narození! V následujícím roce byl vedle turbíny postaven v Brně vyrobený parní stroj o síle 100 HP čímž se výroba proudu zvýhodnila. Dne 24.1.1901 přešel majetek koupí za 250 000 K (rakous. korun) do rukou firmy Hirchmann a Wildner z Liberce. Tehdy bylo osvětlení zlepšeno a mělo 142 lamp se žárovkami o síle 25 W. Podle smlouvy platilo město za jednu lampu ročně 24 K a náklad tedy činil 3406 K. Světla se rozsvěcela při stmívání a vypínala se o půlnoci. Staré petrolejové lampy a lucerny odkoupila obec Jestřebí, která zaváděla roku 1904 místní osvětlení . Mimoňská elektrárna se postupně modernizovala, byla vybavena akumulátory a kromě 142 lamp veřejného osvětlení zásobovala ve svých počátcích ještě okolo 3 600 žárovek, 12 oblouk.lamp a 10 elektromotorů. Vyráběný proud byl stejnoměrný třífázový o napětí 2 x 150 V. Vodní turbína s parním strojem pracovala na jedné transmisi, která poháněla 2 dynama základní a 1 dynamo přídavné o 12 000 W 130 V k napájení akumulátorové baterie, jež sestávala ze 190 článků (systém TUDOR a mohla napájet 800 žárovek po dobu 5 hodin bez provozu strojů. Kilowatthodina se platila 72 hal. za světlo a 30 hal. za motor (rakouské měny). V roce 1920 se stala elektrárna majetkem města Mimoně. Byla vestavěna nová turbína (systém Kaplan) a r. 1922 uskutečněno již dříve zamýšlené spojení s Podještědským elektrár. družstvem za účelem dodávky chybějícího proudu pomocí transformační stanice. Nároky města na počet lamp i motorů totiž rychle stoupaly. Před 2. sv. válkou bylo zapojeno asi 200 lamp, 100 motorů a 7 500 žárovek. Ještě v prvních letech po 2.sv. válce byla elektrárna v provozu. Pak byla výroba proudu definitivně zastavena, stroje odmontovány a budovy dány pro jiné účely. Komín byl demolován odstřelem později, 23.2.1976. Město bylo napojeno do nově vybudované celostátní sítě. Také osvětlení ulic bylo zmodernizováno a od konce r.1966 byly žárovky nahrazeny výbojkami. Dnes je v ulicích Mimoně celkem 839 osvětlovacích lamp s celkovým příkonem 267,13 kWh. Roční náklad na osvětlení ulic si vyžaduje částku 72 000 Kčs, za spotřebovanou energií. O údržbu se starají Technické služby města Mimoně.

Publikováno v městském Zpravodaji - 1985 listopad                                      (Josef Šťastný)


Rubrika - HISTORIE  - 
02. 06. 2004 - 06,40
Cechy v Mimoni
     Cechy byly v době feudalismu stavovské organizace mistrů a tovaryšů stejného řemesla. Vznikly z přirozené potřeby, aby se docílila rovnost při prodeji výrobků a bylo možno čelit nepohodlné konkurenci. Uvnitř cechu vládla přísná pravidla, jeho členové měli určitá práva, ale i povinnosti. Přijímání učňů na řemeslo mělo také pevné zvyklosti, na příklad musel dokázat manželský původ svůj, svých rodičů a prarodičů. Učební doba byla 5 let, pak dostal výuční list, vandrovní knížku  a musel na zkušenou do světa. Tovaryš pracoval od šesti hodin ráno do deseti večer s poledním odpočinkem. Spal v noclehárně cechu, kde byl přísným "otcem" jeden starý tovaryš, každoročně znovu volený. Každý cech měl svůj znak a prapor. Je těžko říci, které řemeslo mělo v Mimoni jako první svůj cech. Při požáru města shořely téměř všechny cechovní knížky a tak bylo nutno pátrat v jiných městech a archivech a hledat zmínky o řemeslech v Mimoni. Je pravděpodobné, že některé cechy existovaly již dávno před datem, které je u nich uvedeno. Každý cech měl na praporu obraz svého patrona.
     Cech kovářů, bednářů a kolářů je z tohoto hlediska v Mimoni nejstarší. Jeho cechovní truhla měla na železném štítě letopočet 1581, což je doba vlády Rudolfa II. se všeobecným rozkvětem řemesel. V roce 1653 byla vydána nové cechovní pravidla. Jejich cechovní kniha se zachovala.
     Řezníci
vlastnili vyznamenání z roku 1628. Z jejich nařízení jsou zajímavá tato: kdo chce být mistrem, musí mít alespoň jeden rok vandru, dva týdny před velikonocemi nesmí být přijat žádný tovaryš, o svátcích a v neděli se nesmí porážet. Počet poražených kusů byl předem určován. Tak roku 1673 mělo 7 mistrů ne velikonoce porazit každý 1 kus hovězího, 1 prase, 2 telata. Kdo neměl hovězí, mohl porazit 2 prasata nebo 4 telata. Kdo nařízení nedodržel, měl platit pokutu 2 kopy grošů do cechovní pokladny. Na počátku 20.století bylo ve městě 17 řezníků.
     Nejstarší zmínka o cechu krejčích, je z roku 1645 a před 100 lety bylo organizováno 54 mistrů, 25 tovaryšů a 4 učedníci. Jejich výrobky měly dobré jméno a byly na trzích v celých severních Čechách velmi hledány.
     Existuje záznam o tom, že cech obuvníků byl nově založen 10.listopadu 1760, musel tedy pracovat již někdy dříve. Mistři měli právo prohlédnout na trhu zboží cizích obchodníků a nebylo-li dobře zpracováno, mohli zde jeho prodej zakázat. Mistr směl zaměstnávat dva svobodné tovaryše nebo jednoho ženatého. Bývalo zde i 30 obuvnických mistrů, kteří podobně jako krejčí vyváželi svoje zboží do okolních mést.
     Punčocháři jsou historicky doloženi z roku 1681. Jejich cech se vypracoval k širokému rozkvětu a velké vážnosti. Zřejmě i jejich výdělky byly nad průměrem, protože nápojem pletařů bylo víno a to nebylo právě nejlacinější. Ještě v roce 1830 bylo tu 60 punčochářských mistrů, ale později strojová výroba toto řemeslo zcela vytlačila.
     Tkalci v Mimoni byli vždy velmi početní, první záznam z roku 1689 jich uvádí na 80. Původně byla tkalcům lnu v městečku Mimoň zajištěna vrchností ochrana za roční poplatek 1 kopy krejcarů v tom smyslu, že ve městě a ve vsích kolem Mimoně nesmí pracovat žádný tkadlec, který není členem cechu a na celém panství nebylo nikomu dovoleno nakupovat přízi. Toto vrchnostenské rozhodnutí bylo zrušeno císařskými dvorními dekrety 1738 a 1773, tkalcovství prohlášeno svobodným řemeslem, ale hrabě František Hartig požadoval poplatek ještě v roce 1822 v částce 29 zlatých 10 krejcarů. Ani žádost tkalců k císaři neuspěla. Tehdy bylo v Mimoni 125 samostatných mistrů. Spor o ochranný poplatek se protáhl až do roku 1828, ale ostatní daně vrchnosti musel cech platit dále až do roku 1872.
     Soukenický cech vznikl 1656 na příkaz vrchnosti. Začal se čtyřmi mistry, jejich počet vzrostl během dvoustoletí na 78, ale potom je pohltila tovární výroba a cech byl r. 1899 rozpuštěn a společná valcha prodána.
     Cukrářům a pekařům knihy shořely, takže víme jen to, že roku 1727 jejich cech určitě byl, protože vrchnost tehdy potvrdila cechovní práce. Bývalo tu i 22 mistrů těchto řemesel a v 18.století náleželi k cechu i mlynáři z Mimoně, Pertoltic, Hvězdová, Stráže, Grunova a Hamru.
     Truhláři a zámečníci obdrželi 1731 nařízení o přijímacích poplatcích, z čehož plyne, že jejich cech měl již tehdy zavedenou tradici. Později je uváděno 10 truhlářů a 5 zámečníků.
     O cechu tesařů je záznam z 30. prosince 1735, ale cech byl určitě starší. Při požáru města 1806 se tito řemeslnici velmi vyznamenali při hašeni. Také o zednicích je zmínka až 1780, ale toto řemeslo je velni staré a tedy také mělo jistě cech mnohem dříve. Oba tyto cechy byly zrušeny v r. 1391, kdy splynuly ve společenstva stavebních řemesel.
     Koželuzi ustavili v Mimoni cech 1821 se 13 mistry s do konce století jich bylo 28, 50 pomocníků 50 a  učňů 15. Toto řemeslo se u nás silně rozvinulo a hlavně ve výrobě kůží pro rukavičkáře stála Mimoň vždy na prvním místě v celých Čechách.
     Cech pilnikářů zde byl také, ale v minulém století zanikl, protože tu již nebyl nikdo tohoto řemesla. Roku 1892 bylo založeno společenstvo hostinských pro soudní okres Mimoň, v jehož pěti městech a 34 obcích bylo začátkem tohoto století na 250 hospod. Jen v Mimoni jich bylo 37 a k tomu 4 kořalny navíc.
     Některá řemesla provozovali jen jednotlivci a proto jejich cech nevznikl. Na příklad hrnčířství zde nemělo velké zastoupení, protože v okolí není vhodný jíl. Dílna hrnčíře patřila vrchnosti a byla v dome čp. 115/IV, sušárna a zásobárna v čp. 117/I. Barvíři bývali v dnešní Barvířské ulici v čp. 3, 11 a 93. Tuto barvírnu zřídil jeden Švéd, který se do Mimoně přistěhoval. Další barvírny byly v čp. 40/III a 4l/III, největší pak v čp. 36/III. Rytec, který dodával hlavně měděné desky (válce) pro tiskárny látek, pracoval nejprve v čp. 91/II a pak přesídlil do čp. 140/III. Řezbářství mělo u nás 6 mistrů, kteří byli organizováni ve Svazu řezbářů pro království České se sídlem v Mimoni.
     Slévači kovů pracovali v Mimoni dva v malých nevýznamných provozech. Tiskárna počala pracovat koncem minulého 20. století a tiskla i Mimoňské noviny, které vycházely nákladem majitele tiskárny.
     V moderní době se staly cechy brzdou vývoje řemesel a proto postupné zanikaly.

Publikováno v městském Zpravodaji - 1985  září                                      
(Josef Šťastný)



Rubriky historie : ©



 KONTAKT

Vyrobil v  březnu  2004 © Pep@k